Scéna.cz 

Jindra Janoušková – herečka s cukrárnou

Současným absolventům uměleckých škol se pravděpodobně nepoštěstí, aby po absolutoriu nastoupili do angažmá a setrvali v jednom divadle po celý profesní život... Stát se tak může vlivem mnoha okolností: nejdříve Vás musí zaujmout sama divadelní budova, pak samotný repertoár, a kromě toho je potřeba vzít v potaz i soukromí… Vlakem jsme přijeli do východočeských Pardubic, kde se krásná secesní budova divadla nedá přehlédnout. V divadelním klubu na nás již čekala dlouholetá členka souboru Jindra Janoušková. Nejenže se s Thálií zasnoubila na celý život, ale právě ona po celou dobu zůstala věrná jednomu angažmá. Umělecké kořeny v rodině sice byly – tatínek, operetní zpěvák v Hudebním divadle v Karlíně byl pro ni sice velkým vzorem, ale prý si nepřál, aby ho následovala. Dopadlo to jinak. Ale Jindra Janoušková je nejen herečkou – začala podnikat a dnes je hrdá na svou malou cukrárnu v domě ze 16.století. Možná se tu prý dočkáme i kulturního programu, třeba komorních recitálů. Jindra Janoušková nejen zakotvila v jednom divadle, ale našla zde i svého celoživotního partnera, kolegu Petra Dohnala, dnes ředitele divadla. Spolu mají dvě krásné dcery, z nichž Eliška se rozhodla rodiče následovat…

Nedávno jste oslavila životní jubileum…
Měla jsem v květnu šedesát let.

Máte vůbec na jevišti myšlenky na svůj věk? Je vůbec možné ho v tolika hereckých proměnách vnímat?
Nemám pocit, že by mi bylo tolik let. Ale říkala jsem si, když mě začalo bolet koleno: „Do háje, už se to blíží, je to tady, první příznaky. Měla bych se chovat jinak? Nebo jinak oblékat?“ Závěr je, že mi je to úplně jedno. Vůbec na to nemyslím.

Herecká profese umožňuje zahrát si hrdinky nejrůznějšího věku. Někdy můžete hrát postavu o dost mladší, jindy zase starší…
Právě hraji v inscenaci Kdo se bojí Virginie Woolfové? postavu, která je podle textu zdatná padesátnice. U ní nemám pocit, že bych byla starší. Ovšem, pomalu se musím připravit na role maminek nebo spíš babiček. V podstatě je to stejné, jako když jsem přecházela od mladých dívčin do rolí žen středního věku. Pravda je, že na tom ještě nejsem psychicky tak, abych to „dala“. I když už jsem pár takových postav hrála.
Také jsem dostala nabídku hrát roli sedmdesátileté paní, ale to snad ani nemohu dělat. Sice je to text o slavné herečce, ale mám pocit, že ještě nejsem schopna přemýšlet nad jejími problémy. Navrhla jsem, že počkáme pět let, a pak to zkusím.

Zavzpomínejte - studovala jste v době normalizace…
Měli jsme prof. Františka Laurina, Jana Císaře, Reginu Rázlovou a Jiřího Klema. Byli jsme takový experimentální ročník. Učili nás syntetické herectví. Byla to nejkrásnější doba mého života, byli jsme hodně sepjatá parta. Stále jsme plánovali, jak někam půjdeme jako celý ročník.

Ale nakonec to dopadlo jinak…Jak došlo k vašemu angažmá v Pardubicích?
Přijeli se na nás podívat na DAMU. Mně nabídli Pardubice a Liberec. Také Ivanu Řezáčovi a Zdeňkovi Sedláčkovi, tak jsme si řekli, že tam nastoupíme spolu. Kluci sem nakonec jeli jako předvoj. Vrátili se s tím, že se opili a prý se špatně zapsali. A mně se nechtělo do Liberce, protože tam žila má teta. Takže jsem nakonec do Pardubic odjela sama a zůstala tady. Až pak jsem dostala nabídku do Kladna, a chytala se za hlavu, že bych to měla blíž do Prahy. Ale nakonec to bylo dobře tak, jak to dopadlo.

Jak jste se poznali s manželem?
Je o čtyři roky mladší. Skončil DAMU a dostal hostovačku v Pardubicích. Hráli jsme spolu v inscenaci Úklady a láska – on hrál Wurma a mě obsadili do role Luisy. Dělala jsem si z něj jako mladého herce legraci, nicméně v té době něco mezi námi problesklo. Pak odešel do Brna a Olomouce. Pak jsem se snažila do Brna odjet já, ale to nevyšlo.

Ve Východočeském divadle Pardubice jste hrála ještě před tím, než jste se stala manželkou Petra Dohnala, který tady nyní působí ve funkci ředitele. Otázce, zda nastala nějaká změna, se nelze vyhnout…
Jak už jsem říkala, Petr nejdříve působil v Brně a v Olomouci. V Pardubicích jsem chodila za paní ředitelkou, že se máme rádi, zda by ho mohla přijmout, a to se nakonec stalo. Hodně jsme spolu diskutovali o tom, jak by divadlo mělo fungovat. Neustále jsme v šatnách hučeli, nadávali na stávající vedení. Pak se stalo, že na městě řekli, že můj muž nejvíce kibicuje a má nejvíce připomínek, tak ať sám zkusí být ředitelem. A bylo. Nemám pocit, že by se poté něco změnilo, protože Petr je skutečně čestný chlap a je si vědom toho, jaké se někdy dějí v divadle křivdy a kam mohou vést protekce. Oba dva něco takového ze srdce nesnášíme. Dokonce to bylo tak, že první dva roky, kdy byl ve funkci, mě hodně brzdil, abych nehrála. A já byla i trochu ráda, protože jsme měli malé děti. On byl v divadle stále, a já měla své starosti. Takže tehdy hrály více kolegyně a neměly pocit, že bych měla nějakou protekci. Tak jsme do toho nějak vklouzli. Musím říci, že v divadle jsme skutečně výborná parta holek. Nemám pocit, že by některá z nich naznačovala, že mi Petr dává role. Stejně je to tak, že o obsazení rolí si rozhodují režiséři.

V případě manželských hereckých párů se většinou stává, že žena je často ve stínu svého manžela. Jak je to ve vašem případě?
U nás toto neplatí v žádném případě. Můj muž je spíš v mém stínu (hurónský smích). Svého muže obdivuji a vážím si ho mnoho let. Beru ho prostě jako osobnost, a cítím, že podobně bere i on mě. Mám své problémy, své starosti, podobně i on. Žijeme spolu úžasně. A je to doufám nejen v divadle vidět.

Prý dokáže udělat rázný střih mezi profesemi manažera a herce?
V tom je skutečně obdivuhodný. Úžasné je, že to vždycky rázně vystřihne. Pokud s ním režisér řeší provozní problémy v inscenaci, ve které je obsazený, jasně dá najevo, že teď tady není jako ředitel. Sdělí mu: To za mnou musíte přijít do ředitelny. Pokud si někdo myslí, že tady má ředitele a ten všechno zařídí, není to tak. Dokáže to úplně přirozeně střihnout. To je asi nejlepší řešení.

Za chvíli budete v angažmá Východočeského divadla už čtyřicátým rokem…
Papírově už půjdu příští rok do důchodu. Ale je to tak, že tady hrají kolegové a kolegyně bez ohledu na věk…

Co pro Vás ta čtyřicítka u jednoho divadla znamená?
Na první pohled to vypadá strašně. Když jsem sem přišla, říkala jsem si, že tady dám maximálně šest let. Snažila jsem se dostat do Prahy, protože jsem tam byla vdaná, ale nikdy mi nic nevyšlo. A tak jsem si jednou řekla, vždyť je to vlastně jedno, zůstanu tady. Protože tady hraji úžasné role, ve skvělých titulech, jsou tu ojedinělé příležitosti, dělám to, co mě baví. Občas točím nějakou televizi, dabing, co bych ještě chtěla a proč? A tak jsem zůstala tady, jsem tu spokojená a hlavně hraju divadlo, což mě baví. Z našeho ročníku na DAMU jsem jako jediná z holek zůstala u divadla.

Už je to sice dávno, ale zkuste zavzpomínat. Jak to přijali rodiče, když jste šla z Prahy do Pardubic?
Můj otec byl operetní zpěvák v Hudebním divadle v Karlíně. Sám začínal v Ústí nad Labem. Takže to bral s nadhledem. Byl rád, že dělám to, co mě baví. Maminka nám později jezdila hlídat děti, pobývala tady s námi, takže mi nescházela. Vzpomínám, že vlak z Prahy jezdil dvě a půl hodiny, a my dokonce jsme jezdili „panťákem“, abychom ušetřili. To se vskutku dnes zdá nemožné… Pardubice jako město jsou hodně příjemné. Je tady rovina, je tu všechno blízko, hodně sportovišť, kvalitní kultura. Takže nemám nač si stěžovat.

Je o vás známo, že ráda cestujete, zejména za poznáním divadla v zahraničí. Vaše poslední cesta vedla do Itálie. Prý vás láká Brazílie a Kuba?
Zatím se mi to nesplnilo. Divadlo má jednu velkou nevýhodu, že dovolenou musíme mít jen v létě a to je pro cestování špatné. Zájezdy jsou hodně drahé, není tam nejlepší počasí. Španělsky sice neumím ani žblebtnout, ale miluji jejich krajinu. Chtěla bych vidět Ježíše, prožít světoznámý babylon jejich města. Opravdu mě to láká.

Když Ježíše, tak proč ne Izrael?
Tam bych nejela v žádném případě. Nezajímá mě ten kraj, podobně ani Japonsko, Čína… V podstatě mě vůbec neláká východ.

Dovolím si parafrázovat otázku z titulu inscenace, kterou jste zmínila Kdo se bojí Virginie Woolfové? (2015). Kdo se tedy bojí Jindry Janouškové?
Myslím si, že nikdo. Určitě nemám nepřátele. Spíše přátele. Mám cukrárnu, kde občas prodávám. A chodí tam za mnou zákaznice a chtějí si popovídat. Je to takové milé.

Dalo by se ve Vaší cukrárně provozovat divadlo jednoho herce? Takové cukrářské večery s herečkou, to může být lákavé?
S manželem jsme koupili dům ze 16. století. Prostory cukrárny jsou skutečně malé. Máme k dispozici dvoreček, kde by se dala provozovat vystoupení, třeba zpěváků, recitátorů. Je to prostor vhodný jen pro komorní program, spíš takové potěšeníčko.

Když se řekne cukrárna, prozraďte, zda existuje nějaký tajný recept na rodinný zákusek?
Dorty sama nevyrábím, dovážím je od rodinné firmy. Mají lahodný zákusek – vlnu (staročeský zákusek z odpalovaného těsta s náplní), ten já vždycky doporučuji. A já sama? Ráda peču, ale nemám nějakou zvláštní specialitu.

Tak se raději vraťme k divadlu, vašim rolím. Děláte si statistiku, nebo patříte k herečkám, které role vypouští?
Statistiku si opravdu nedělám. Hrála jsem skutečně hodně (pozn. redakce, v databází Divadelního ústavu jich je uvedeno 134). Ze začátku to bylo i šest premiér do roka. Nyní mám tak tři čtyři za sezónu. Pravda je, že některé role mám spojené s něčím nebo mi v hlavě utkvěly, protože jsem je měla ráda – jako Maggie v Kočce na rozpálené plechové střeše, Helena v R.U.R, Paní Johnstonová v Pokrevních bratrech, Raněvská ve Višňovém sadu, Jane Tateová v komedii Co se doma uvaří a Pavla v Kočičí hře. Těch her, které mi zůstaly v paměti, je hodně. Samé úžasné postavy.

Podle mého je veliká spojitost mezi cukrárnou a herectvím zejména v té alchymii přípravy. Protože divadlo je neznámý mix, kdy nevíte, jakou budete mít náladu, kdo je v publiku... To samé funguje u dortíků, sice je nějaký recept na výrobu, ale ...
Divák v divadle může ovlivnit představení oběma směry, tedy pohnout s ním kladně i záporně. Na jevišti skutečně všechno cítíme. Někdy se hraje opravdu těžko, jindy jsou diváci úžasní, hrne se to na nás. A najednou ani nevíme jak, je konec a děkovačka. A může to být o padesát procent lepší než kdy jindy.

Vaše dcera Eliška se také věnuje herectví. Připravovali jste ji na přijímačky nebo jste ji od toho zrazovali?
Přiznám se, že jsem z jejího rozhodnutí nebyla nikterak nadšená. Divadlo je skutečně náročná a hrozně nespravedlivá věc. Každý herec musí být silný, aby se s takovým životem smířil a nějak si tím prošel. Eliška je křehká osobnost. Myslím, že to nebude mít jednoduché. Na přijímací zkoušky jsem ji připravovala. Na DAMU se nedostala, vystudovala Vyšší odbornou školu hereckou v Praze. Viděla jsem jí v několika představeních, nějaké nadání určitě má, ale neměla příležitost na takové úkoly, aby se vyhrála, což je škoda. A tak sama přemýšlí i o jiných možnostech. Objíždí divadla a nabízí se.

Zmínila jste, jak je důležité se u divadla vyhrát. Dnes jsou úplně jiné podmínky, než jste měla v době nástupu do divadla vy… Na stálé angažmá se dnes tak moc nehraje.
Všechno je to složité. Některá divadla by nejraději měla herce na volné noze. Pak zjistí, že to nejde, protože ten hraje takto, druhý jinak, a je třeba to nějak sladit. Takže stálý soubor je nutností.

Zajímalo by mě, zda po celá ta léta máte v divadle stejnou šatnu?
Ano, a dokonce stejné místo. Vůbec mi nepřijde, že je to už tak dlouho…

Má to asi výhodu, že někteří diváci stárnou spolu s Vámi…
Vnímám to. Mám tu hodně obdivovatelů. Je hezké, když kráčím po městě a lidé mě zdraví. Gratulují mi… Mám tu své příznivce.

Upřímně, měla jste nějakou krizi, kdy jste si říkala, proč vlastně divadlo a jestli nedělat raději něco jiného?
Nikdy. Byly doby, kdy tu v divadle bylo vedení, které mi nesedělo, pár mých kolegů odešlo. Já to moc neřešila. Měla jsem pěkné role, hrála jsem a nic jiného mi nevadilo. Asi jsem v tomto ohledu srab. Vždycky jsem měla ráda svou jistotu, bála jsem se zavřít dveře, odejít do Prahy a začít na volné noze.

Jak tenhle herecký život braly Vaše dcery? Neměla jste výčitky, že jste je trochu v dětství ochudila o společné večery…
Dostala mě mladší dcera Terezka, která je velký raubíř. Točili jsme něco v rozhlase, kam jsem ji vzala s sebou s tím, že aspoň uvidí, jak to funguje. Přišla, sedla si se mnou do studia a reportérka ji hned vyzvala podobnou otázkou, bylo jí tehdy kolem patnácti let. Tehdy jsem se rozbrečela, protože najednou povídá, a to jsem to od ní nikdy neslyšela a nikdy předtím mi to neřekla – „Na rozdíl od jiných rodičů jsem měla to štěstí, že odpoledne jsme strávili spolu.“ V jednu jsem skončila zkoušku, udělala jsem s nimi úkoly a večer hajdy do divadla. To už u nás byli prarodiče nebo paní na hlídání. Slzela jsem a měla jsem z toho radost. Snažila jsem se vždy být taková poctivá matka. V klubu jsem se moc nezdržovala. Jak skončilo představení, tak honem domů. Věděli, že jsem pro ně doma. Děti to vzaly. Starší je herečka, mladší k divadlu neinklinuje, dělá produkční u televize a filmu, a ještě studuje mediální studia.

Přeji hodně sladkostí, dobré role a zdraví.
Důležité je, aby byly nějaké role.

Jindra Janoušková (* 16.5. 1956 v Praze)
Narodila se ve znamení Býka v Praze. Přišla do Pardubic jako čerstvá absolventka DAMU v roce 1979. Za tu dobu hrála mnoho velkých a zajímavých rolí, např. Helenu v RUR (1982), Ofélii v Hamletovi (1984) nebo později Alžbětu v Richardovi III. (2012), Marthu v inscenaci Kdo se bojí Virginie Woolfové?, Maggie v Kočce na rozpálené plechové střeše, paní Johnstonovou v Pokrevních bratrech, Raněvskou ve Višňovém sadu, Jane Tateová v komedii Co se doma uvaří či Pavlu v Kočičí hře.
Mimo divadlo se uplatnila v dabingu a v rozhlasových inscenacích. Zvláštní kapitolu tvoří spolupráce s televizí - Padalo listí, padala jablíčka, tv seriál Četnické humoresky, Ordinace v Růžové zahradě aj. Neví, co je nuda, a ani to vědět nechce. Vše, co dělá, dělá naplno. Pořádně odpočívat zkrátka neumí – snad sem tam na chalupě pod jabloní, houpaje se v síti, čte knihu (u které ale okamžitě usne). Ráda zahradničí, vaří, peče a klábosí se zákaznicemi své cukrárny. Miluje pohyb – plave, jezdí na kole, na kánoi a učí se na surfu. Lákají ji daleké země jako Brazílie nebo Kuba, ale mrzí ji, že neumí pořádně žádný cizí jazyk. Její životní filozofie říká, že na světě jsme příliš krátce na to, abychom si kazili život závistí, nevraživostí a zlobou. Zkrátka: „Žít a užít!“ S manželem Petrem Dohnalem mají dvě dcery Elišku, která je také herečkou, a Terezu.

Zadáno pro Východočeské divadlo Pardubice