Scéna.cz 

Laudato si

Paprsky charismatu papeže Františka začínají, zdá se, proteplovat i naši v ateismu zamrzlou kotlinu. Stala se věc kdykoliv dříve nepředstavitelná - na půdě České akademie věd se setkala katolická církev se světem přísného racia.
Důvodem k tomuto neobyčejnému setkání byla encyklika Laudato si - Buď pochválen zveřejněná papežem Františkem v květnu tohoto roku a vydaná nedávno v českém překladu v nakladatelství u „paulínek“. Na programu v podvečer 5. října, který zorganizovaly paulínky ve spolupráci s AV, se v diskuzi vyjadřovali panelisté zastupující různé obory a názory k tématu encykliky, jejíž podtitul zní - O péči o společný domov.

Debata probíhala na nejvyšší úrovni – zahájil ji sám předseda AV profesor Jiří Drahoš, jinak inženýr chemie. Přiznal se k určitému váhání a nedůvěře, které ovšem zcela vymizely po přečtení textu, v němž objevil mnoho bodů společných s novou strategií AV „21“ zaměřenou na koordinovaný „globální „ výzkum ve prospěch celé veřejnosti a nikoliv jen akademické obce.
Diskutující - ekonom Lubomír Mlčoch z Fakulty sociálních věd, člen Papežské AV pro společenské vědy, církevní historik Jaroslav Šebek, biolog Stanislav Komárek z Přírodovědné fakulty UK a zástupce státní správy a politiky, náměstek primátora města Liberce Jan Korytář ve svých příspěvcích prezentovali své osobní postoje a nastínili i konkrétněji jednotlivé teze, z nichž spojitosti se strategií „AV 21“, zmíněné profesorem Drahošem, mohou vyplývat.

Encyklika přestože je „zelená“ zabývá se nejen stavem země ale je také „modrá“ – věnuje se sociálním otázkám a postavení člověka, nastiňuje celkové problémy rozvoje lidstva a přírody. Proti “antropocentrickým neřestem“ , existenci a pokroku poznání zaměřenému na zisk a konzum, kdy Bůh je zcela na okraji nebo chybí úplně, staví racionalitu prosvětlenou vírou, možnost sloučení vědy a náboženského pohledu na svět.
Parafráze Ghándího myšlenky shrnula rozsáhlé analýzy do stručné věty „ země má dost pro všechny – i při dnešním počtu lidí- ale ne pro hrabivost“. Centrálním „nápravným“ postojem, z něhož vše vychází, je sebeomezení jak individuální tak v prostředí korporací, politiky a dalších elementů, které ovládají svět. Prostředkem k tomu by měla být ekologická výchova mladé generace a její orientace na spiritualitu, komunikace a vzájemný dialog společenských a přírodních věd, různých kultur, civilizací a náboženství.
Objevil se názor, že se papež v encyklice projevuje jako světový „leader“, schopný problémy zachytit ještě dříve než si je uvědomí ti, co je mají řešit. Nezavírá oči před negativními vizemi vědeckých kongresů a výzkumných institucí, ale jeho zpráva o stavu světa není katastrofická – u papeže ani jinak být nemůže. Má v tom výhodu před „materialisty“ (i když jak se ukazuje vzhledem k bezhotovostnímu pohybu peněz se dnes už ani o skutečném materializmu nedá mluvit). Ve světě nachází působení ještě jiných sil než jsou ty lidské, z nichž může lidstvo čerpat sílu pro změny i naději do budoucnosti.

Všichni zúčastnění se shodli v tom, že Encyklika je čtením pro všechny. Sleduje stav světa ze všech možných úhlů pozorně a kriticky, ale víra umožňuje udržet si nadhled a naději v možnost proměny. Může být povzbuzením pro skeptiky a všechny ty, kteří se nechali chytit do pastí nevyhnutelné apokalypsy a výzvou, pro ty kdo mají moc a vliv změny realizovat.