Scéna.cz 

Dokumenty Lukáše Přibyla ozdobou filmového festivalu „Odkaz Šoa“

Unikátní dokumenty o holocaustu z cyklu Zapomenuté transporty získaly další cenná uznání. Režisér a autor projektu Lukáš Přibyl v úterý 9. června 2009 převzal Výroční cenu Nadace Českého literárního fondu v oblasti filmu a televize za námět, výzkum, scénář a režii. Závěrečný díl cyklu Zapomenuté transporty do Polska byl jen o den dříve, 8. června, při udělování Cen Pavla Kouteckého, oceněn Zvláštní cenou poroty.

Prestižní je také zařazení všech čtyř částí Zapomenutých transportů do programu filmového festivalu Odkaz Šoa konaného v rámci mezinárodní Konference k osudu majetku obětí holocaustu. Po projekcích budou následovat diskuze s tvůrci, kterých se zúčastní nejen Lukáš Přibyl, ale například také českoamerická dokumentaristka a spisovatelka Zuzana Justman (mimochodem, tato držitelka proslulé ceny Emmy o filmu Zapomenuté transporty do Estonska napsala: „Silné a poutavé. Nejlepší film dokumentující holocaust, jaký jsem kdy viděla.“) nebo Marion Wieselová, manželka nositele Nobelovy ceny Elieho Wiesela. Festival Odkaz Šoa se uskutečnil 27. a 28. června 2009 v pražském kině Světozor.

V šesti hodinách čtyřdílného dokumentárního cyklu Lukáš Přibyl shromáždil autentické vzpomínky židů deportovaných z Čech a Moravy do koncentračních táborů a ghett v Lotyšsku, Bělorusku, Estonsku a východním Polsku. Tedy míst, o kterých se narozdíl od nechvalně proslulé Osvětimi, Treblinky, Dachau či Terezína příliš nemluví, ale které byly svědky stejně krutých osudů stovek tisíc lidí. „Každý ze čtyř filmů popisuje jeden geografický cíl deportačních transportů a soustředí se na určitý způsob, jakým se tam lidé vyrovnávali se svou situací. Film o Estonsku tak popisuje fascinující příběh skupiny žen a dívek, které díky mladistvé naivitě a neustálé vzájemné pomoci dokázaly projít holocaustem, aniž ho příliš „vzaly na vědomí“. Díl o Bělorusku se zaměřuje na odpor a boj se zbraní v ruce. Lotyšsko líčí snahu o „normální život“ lidí v ghettu v Rize, kde děti musely chodit do školy pod šibenicí, a konfrontuje jej s vnuceným, bezohledným egoismem mužů v nedalekém vyhlazovacím táboře. Dokument o východním Polsku se zaměřuje na psychiku lidí na útěku, kteří se museli pořád skrývat, neustále předstírat, ze dne na den měnit identitu. A tak zatímco Polsko je vyprávěním o osamělosti jednotlivců, Lotyšsko je příběhem rodin, Bělorusko mužů a Estonsko žen,“ vysvětluje Lukáš Přibyl.

Zapomenuté transporty jsou výsledkem letitého, trpělivého pátrání po svědcích ve více než dvaceti zemích pěti kontinentů, spojené s pracným ověřováním jmenných seznamů přeživších, prohledáváním listin na matrikách, bezpočtem telefonátů a stovkami dopisů, inzeráty v novinách i na internetu. Mnozí z pamětníků o svých traumatech promluvili vůbec poprvé. Právě čistá, výmluvná autenticita výpovědí o holocaustu, bez dalších komentářů, může být důvodem mimořádného úspěchu Zapomenutých transportů u diváků i kritiky.